Stále mě překvapuje, že se o tomto skrytém klenotu produkovaném HBO nemluví více. Kvalitních kriminálních dramat zasazených do Japonska přeci jen rozhodně mnoho není. Zvláště takových, která vycházejí z reálných zkušeností konkrétního člověka. Celý projekt je inspirovaný stejnojmennou knihou od amerického investigativního novináře Jaka Adelsteina, jenž se v devatenácti letech přestěhoval do Japonska, kde studoval tamní literaturu. Adelstein se stal prvním nejaponským novinářem v Yomiuru Shimbun a pracoval zde dlouhých dvanáct let. Za tu dobu pronikl do spousty kauz spojených hlavně s Japonským podsvětím, které představuje Yakuza.

Osmidílný seriál začíná tím, jak se do japonských novin dostal, a následně popisuje jeho cestu ke kriminálním případům. Velmi výmluvně pak komentuje pro našince značně bizarní zvyklosti a zvláštně konzervativní přístup japonské společnosti ke zločinům, k určité kolegialitě a nedůvěru k čemukoliv cizorodému dalece překračující hranici rasismu. Exotické prostředí japonského podsvětí a novinařiny není však jedinou ozdobou celého seriálu.

V první řadě to je příběh se skvěle napsanými charaktery, které nasvěcují jeho linii z různých úhlů. Seriál má štěstí i na obsazení. Vedle vycházející hvězdy Ansela Elgorta, kterého jsem si doteď spojoval spíše s romantickými dramaty, jakými byl například film Hvězdy nám nepřály nebo akční cool jednohubky typu Baby Driver, tu mnoho zajímavých rolí přebírají i japonští herci. Ať už jde o mladého mafiána, kterého hraje Šó Kasamacu nebo Rinko Kikuči, která se blýskla například v Babelu a zde hraje Jakeovu editorku a hlavní nadřízenou v redakci Yomiuru Shimbun. Chemie mezi postavami zatížená právě naprosto odlišným socio-kulturním prostředím a vedlejšími motivacemi je další třešničkou na dortu. Zatímco hlavní postavu Jakea žene poněkud naivní mladická nerozvážnost a touha změnit svět, ostatní postavy mají mnohem méně přímočarou linku. Ať už jde o vzdor vůči rodině, snaha vyrovnat se s minulostí i přítomností, seberealizovat se nebo jen najít ten správný balanc na cestě, která je dlážděná Yakuzou.

Ono „japonství“, propisující se do všeho, co v seriálu vidíme, je vedle herců dalším charakterem v příběhu. Od mezilidských vztahů, přes tuhou hierarchickou strukturu, po přístup Japonců k pojmům jako je například čest. Všechno tohle tu hraje důležitou roli a vše se děje ve vtahujícícm prostředí tokijských neonů a barů. Několikrát jsem si v tomto ohledu vzpomněl na výtečnou krimi plnou nadhledu od Martina McDonagha V Bruggách. Tady se povedlo to samé. Prostředí a město tepe. Není jen kulisou. Hraje svoji významnou úlohu. Představitel hlavní role se dokonce naučil plynně japonsky, což také pomáhá k určité autentičnosti. A pak tu jsou mistrovské scény, které skvěle odrážejí kulturní střet, jako třeba situace, kdy mafián z Yakuzy veze v autě Adelsteina, přičemž se dohadují o poselství textů BACKSTREET BOYS.

TOKYO VICE je vlastně celkem temně působící kriminální drama, které se odehrává ve velmi zajímavém prostředí. Působí autenticky a má výborně napsané postavy. Jediné, co mě na konci zklamalo, je to, že je příběh neukončený. Tedy bude se konat dvojka a na to jsem poslední dobou trochu alergický. Pevně ale doufám, že tady není zaděláno na nekonečnou ságu, protože i kniha Tokyo Vice někde končí. A seriálem jsem vlastě velmi nahlodán si ji koupit, byť co vím, tak u nás nevyšla anglicky.